Protože ráno dělá den

Jamese Wilsona probudilo nepříjemné mravenčení v ruce. Pokusil se s ní pohnout, ale nepodařilo se. A pokud mu přeci jen pár prstů lehce pohnulo, necítil to. Natáhl se přes příčinu nehybné ruky, aby ji odtud vyprostil, ale docílil jen toho, že se ona příčina ze spánku zavrtěla a přes tvář jí přeběhl úšklebek. On to hraje. Nespí!

„Gregu,“ řekl tiše a pocítil, jak se oslovený na jeho ruce schválně zavrtěl. Tak ty takhle? „Je ti jasné, Housi, že jestli mi ta ruka kvůli tobě upadne, pocítíš následky hlavně ty? Je to pravá ruka,“ dodal významně.

„To si říkáš doktor?“ prohlásil rýpavě (a vida, tohle na něj platí) a otevřel svoje elektricky modré oči. „Takový blud by ze sebe nedostal snad ani Chase zblblý do Cameronové.“

Wilson se usmál. „Já věděl, že tě to probere. Ta tvoje část „já mám vždycky pravdu“ se prostě musí ozvat.“

„Když vyhrožuješ takovými nesmysly, nejde se neozvat. A vím, že by sis hravě poradil i bez pravé ruky. Ostatně, po dnešní noci tuším, že bys byl použitelný i bez obou rukou, Jimmy,“ řekl House a zadíval se Wilsonovi na ústa.

Wilson se cudně začervenal.

„A Cameronová by se nejspíš samým soucitem roztekla. Dva mrzáci spolu…“ pokračoval House ve své myšlence.

„Dokážu si to představit,“ přerušil jej Wilson netrpělivě. „Můžeš mě teď ale pustit?“

„To vážně nevím Jimmy. Leží se mi tu s tebou tak příjemně…“

„Nenávidíš, když máš pro sebe v posteli málo místa! Už několikrát jsi mě z postele shodil na zem, když jsem se na tebe moc natlačil.“

„Málem jsi mi přilehl nohu! Víš jakými trpím bolestmi.“

„Nehraj mi na city, na mě to neplatí. Ležíš mi na ruce!“

„Ach promiň, nevšil jsem si,“ řekl House, ale ani se nehnul.

„Po kolikáté ti to už říkám? Mohl bys s tím něco udělat?“

House jej dál vesele ignoroval. „Trávíme teď spolu málo času. Je hezké se vedle tebe probudit. Pojď si se mnou povídat.“

Wilsonovi začala (teprve začala?) docházet trpělivost. „Ráno jedeme spolu do práce. Tam spolu obědváme. Večer jedeme spolu z práce. A doma jsme zase nečekaně spolu. Opravdu mi chceš namluvit, že spolu trávíme málo času? A nechci si povídat. Chci, abys vstal z mé ruky!“

„Ty si nechceš povídat?“ hrál House překvapeného a zklamaného. „Tak to musíme dělat něco jiného,“ řekl a zajiskřilo mu v očích. Naklonil se ke svému příteli a ruka mu nenápadně zabloudila pod peřinu.

Wilson chtěl něco namítnout, ale při pohledu do Housových očí jej přešla chuť na jakékoliv protesty. Zvedl volnou ruku a hřbetem přejel po tváři toho nejškodolibějšího (a zároveň nejzajímavějšího) člověka, kterého znal. Na kůži jej škrábalo jeho ostré strniště, ale to bylo v pořádku. K Housovi to prostě patřilo. Prsty mapoval každý milimetr jeho kůže a pečlivě zkoumal všechny póry a vrásky, které znal snad už nazpaměť. Palcem nahmatal miniaturní jizvičku pod nosem, jejíž původ mu byl neznámý. Odtud to byl už jen kousek cesty k jeho rtům. Bez váhání přerušil malou vzdálenost, která je od sebe dělila a přitiskl rty na ty jeho. Nejprve lehce, ale to House moc dlouho nevydržel a hladově se do nich vpil. Wilson mu ochotně vyšel vstříc. Jazykem narazil na ten jeho, což u nich vyvolalo další záchvěv vášně. Wilson se na něj obkročmo posadil (ani nepostřehl, kdy House uvolnil jeho ruku), čímž jejich polibek na okamžik přerušil. Na moment pohlédl na budík, který stál na nočním stolku.

„Přijdeme pozdě do práce,“ řekl, zatímco rukama bloudil po Housově hrudi.

„Cuddyová to pochopí a Cameronová bude bezesporu nadšená,“ odvětil House, který zase bloudil rukama po zadních partiích přítelova těla.

„A to jsem chtěl jít udělat snídani a vymačkat pomerančový džus. Takhle to nestihnu,“ řekl Wilson naoko zklamaně.

„Já bych raději mačkal něco jiného,“ řekl House a Wilson se mu toto přání rozhodl s lišáckým úsměvem na rtech splnit.

Hloduj